Na stiahnutie

CAMINO - cesta do Santiaga

Cesta do Santiaga de Compostela je stará poutní cesta, která dnes získává na síle - Je jednoduché tam přijít a být.

Nikdy a nikde se nebudete cítit tak svobodní, jako zde, protože máte jen jedno, kráčet způsobem, který je  Váš.

 „Čas, kdy nohy byly středobodem mého vesmíru“ je  niterný záznam z hodin a dnů, kdy jsem tam byla. Dozvíte se vše, no skoro vše, přece jen jsem si nechala něco jen pro sebe . . 

Buďte, prosím, shovívaví ke stylu i úvahám, kterých budete svědky. Jsou to jen moje myšlenky, s kterými rozhodně nemusíte a snad ani nesmíte souhlasit. Ale pokud vás v souvislosti se čtením něco napadne, napište mi, pokud se budete chtít na něco zeptat, napište mi a jestli se rozhodnete   podělit se  o své dojmy ze čtení, napište mi.

Přeji Vám požehnané dny!

Liba Chiara

UKÁZKA  Z  KNIHY 

Pondělí  - 31.3.2014            
Sedím letadle z Vidně do Madridu. Cesta začala – jsem v druhé etapě svého putování k sobě, k Němu, k Ní  - se sebou, s Ní a s Ním …. První etapa byla o rozhodování, kdy a odkud.  Co jsem věděla?  Půjdu sama a po dosažení Santiaga budu pokračovat na konec světa.

Teď, na začátku, mám jen jednu otázku:  „Jaká budeš, Cesto“?

Jaká?   Vím, budeš fascinující vším, co přineseš a co si vezmeš.  V tuto chvíli cítím jen zvědavost, co asi bude na poslední straně mého deníku?  Zdá se, že má příliš mnoho listů, bude co psát?  Uvidíme …

 A jde se na to – letadlo startuje.   Fascinující okamžik, zvyšující se tah motorů tělo vtláčí do sedadla. Cítím sílu, které se nedokážu vzepřít, nedokážu jí odolat -  jak podobné chvíli, kdy se ženy zmocňuje muž, je to tak sexy…

0:45 jsme nahoře, blíž oblakům a já se dívám na španělskou zemi, po které budu nejbližší dny kráčet, na kterou se budu spoléhat, která mi bude společnicí a možná i soupeřem.  Už vím, proč má Španělsko, jednu ze svých barev červenou, vzali ji ze své země, je stejně červená od západu na východ, od severu k jihu.

Přistáváme v Pamploně.  Poprchává.  Čas ukáže, co bude zítra.  Nasedám do taxi, když mě řidič vysazuje před hostelem  Hemingway, slyším poprvé, zatím tajemné a teď ještě nové,  „Buen camino“! 

Hostel je čistý, tichý, příjemný a poloprázdný. Poslední rozhodnutí. Původně jsem se chtěla vrátit do Roncevalles a začít zde, ale najednou mám pocit, že kilometrů je nějak moc a vzrůstá ve mně obava, jak to  zvládnu. Definitivně se rozhoduji - zítra vycházím z Pamplony, tím si vytvářím časoprostor na to, abych se dostala až k oceánu, k mému druhému cíli.

22:10 jsem v posteli, po cestě trvající téměř patnáct hodin. Konečně jsem ve vodorovné poloze a začínám odpočívat. Poprvé se setkávám s tím, že všichni spíme spolu, každý ve své posteli …


Úterý1.4.2014                                         První bloudění           

Píše se první den měsíce dubna a současně je to i první den mého putování.

Ráno jsem z hostelu vyrazila okolo deváté hodiny, hned po snídani. Nejdříve jsem se vydala opačným směrem, ale díky svému orientačnímu smyslu a schopnosti číst v mapách, jsem si omyl brzy uvědomila a napravila ho. 

Prošla jsem městem, které má krásné parky a je navždy spojené se jménem Hemingway. Vypadá příjemně, čistě a upraveně. Univerzitní areál na konci města přímo probouzí chuť znovu zasednout do školníchlavic, ale na to teď není čas.

Lidé tu „peregrinos“ (španělské pojmenování poutníků) fandí a je vidět, že jsou neoddělitelnou součástí jejich dnů. Další neznámý mi popřál „Buen camino“, je to příjemné a povzbuzující!  Trochu mě zmátli dva mniši, které jsem uviděla před sebou a v domnění, že i oni putují, jsem je následovala. Neputovali.  A pokud ano, tak určitě ne do Santiaga, ale do školy nebo do nějakého úřadu.  Príma začátek, myslím si, ještě ani nejsem na Cestě a už jsem dvakrát zabloudila.  Jestli tak budu pokračovat, to se nachodím, budou mi stačit síly a naplánované dny?

Je to tady!

9:15 jsem vstoupila na Cestu a uviděla poprvé a ne naposledy znamení Camina, stylizovanou žlutou mušli hřebenatku v modrém poli, tentokrát na šedé dlažbě města.  A proč mušle je znamením?  Pro poutníky, kteří si ze Santiaga prodloužili cestu až na konec světa do Cabo Fisterra, byla mušle znamením o absolvování cesty. V současnosti jdou s mušlí mnozí hned od začátku. Všude ji dostanete koupit.  Ušla jsem snad kilometr a předběhla mě skupina lidí.  Měli přímo ďábelské tempo, frustrující bylo, že všichni byli v důchodovém věku. A kromě nich mě vlastně předcházejí všichni , to se tak vleču?  Ale nepřidávám. Cítím velký respekt před dálkou a také jistotu, že Cesta tu byla včera a bude i zítra. Nepřišla jsem závodit. Přišla jsem cítit, vidět, pozorovat a být.

 14:30 myslím na Aborigény a jejich modlitbu, kterou zapsala Marlo Morganová v Pozdravu z věčnosti: „Božská jednoto, ty která nám mlčky zpíváš . . . Náhle chápu, co znamená – „ty, která nám mlčky zpíváš“.  Zpěv beze slov, zvuk a dotek větru a slunce, prolínání krajiny, vše, co vidím, slyším, cítím - vše okolo mne se dotýká některého z mých smyslů a v tu chvíli cítím to známé „všeprostoupení“  vším a současně všeho – stávám se součástí krajiny a ona se stává součástí mne.

Všichni se tu zdravíme a usmíváme se, jsem snad v ráji? Tam u nás se na sebe často neusmívají ani lidé, kteří jsou si nejbližší. A smutek se pak snadno vkrádá do našich myslí, když v nich není radost a těšení, snad pro to je na ulicích tolik zamračených tváří a nevidoucích očí.

Je nás tu hodně osamělých chodců.

Cesta se otevřela a mám pocit, že mě přijala a začala chystat svá překvapení a své učení. Změní mě?  Jsem TAK zvědavá.  Ještě je brzy.  Jsem bez očekávání, bez představ a plánů, ať je tak, jak bude. Vlastně mám plán.  Plán jeden, jediný a velmi jednoduchý, jít  každý den tak, jak se jen dá, bez nahlížení do map, vydaná Cestě napospas a hrát  podle jejích pravidel.

Ve španělských vesnicích je neuvěřitelný klid, jako by tu všichni vymřeli nebo utekli a domy jsou jen chvíli opuštěné. Nikde nikoho není vidět, ani slyšet. Pouze vítr a slunce.

Už hodinu jen vítr-slunce-krajina-obloha a já.  Nezvyklé být takto osamělá. Stále jsme osamělí, od narození až po smrt.  

Tato cesta je o znameních, které stále hledám. Žlutá mušle v modrém poli nebo žlutá šipka v jakémkoliv poli.  Jsou i jiná znamení? Kdo je vysvětlí a poznám je? Ukáže mi je někdo?!

16:59 lepím si první puchýř. Kolik náplastí asi zničím a kolik mi jich bude chybět. A kromě puchýře se ozývají mékyčelní klouby. Myslí si, že nevím, že je mám nebo se cítí zanedbávané? Sedím u řeky, jejíž jméno neznám a dívám se do proměnlivé hladiny  vln, které se vytvářejí  stále na stejných místech, ve stejných tvarech a barvách. Jsou snad situace v našich životech podobné proměnné, které se nemění?  Možná ano, možná to bude tak dlouho, pokud nepochopíme TO, co se nám ukazuje.

18:15 ubytovala jsem se v Maneru, v prvním albergue, které bylo na cestě a vůbec v prvním albergue mé cesty. Na druhý den jsem zjistila, že jsem udělala velmi dobře. V této vesnici už jiné nebylo a další bylo až po sedmi kilometrech. K noclehu jsem si objednala večeři. Že jsem vegetarián? Žádný problém! Provedu hygienu, trochu italštiny a  v tichu,  přetrvávajícím  už věky, se porozhlédnu po okolí . Žádný obchod (ještě, že jsem si objednala večeři), žádní lidé.  Nic a nikdo. Čeho je tu ale na rozdávání  je parádní  zima a vítr ostrý jak žiletka, který se dostane všude.

Frázi : „Jak v nebi, tak i na zemi“ bych mohla parafrázovat: „Zima jak venku, tak i v albergue“.  Albergue vypadá hezky, stěny jsou kamenné a v letním horku musí být neskutečně osvěžující, uchýlit svou hlavu a tělo mezi ně, ale teď, když je venku okolo deseti stupňů, to tak úžasné není. Je to skutečně drsné. Naštěstí byl domácí lidumil a zatopil.  Mám štěstí.  Moje postel je hned u radiátoru a tak se prohřívám přitlačená k potrubí. Potkávám Němce ze včerejšího hostelu v Pamploně a všimla jsem si i jednoho mladíka. Byl to Angličan, na rameni má vytetovaný znak své země. V této chvíli nemohu tušit, že právě on bude ten, s kým „dokráčím“ až na konec.

WC a sprchy jsou bez pevných dveří a jsou propojeny s prostorem na spaní.  Všichni máme vynikající přehled, jak a co každému funguje. Je to směšné. Všechny zvuky bez zábran vcházejí do našich snů. Myslím na Petra Nováka, který se ptá: „ Kdo vchází do tvých snů, má lásko?“. Co zde vchází do našich snů?  Snad není nutné specifikovat. V deset hodin se zhasíná, disciplína jetu skvělá. Všichni jdeme spát.

Čtvrtek 03.04.2014                    Cesta do nebe je přímá, krátká a končí přímo v obloze.

Ranní ptáčata odcházejí za chladného ranního kuropění okolo sedmé hodiny. Ještě je tma, tmoucí.  Po ranních ptáčatech na snídani za pět eur toho moc nezůstalo. Lépe řečeno nic. Funguje to tak, že správce naplní ledničku dle svého uvážení a všichni mají volný přístup ke zdroji. Kdo přichází poslední, má  velmi omezený výběr. Možná to je ten důvod brzkého vstávání, bohatě prostřený stůl.

Ráno je svěží, když vycházím, neprší. Je sice pod mrakem a cesta je mokrá po nočním vytrvalém dešti, ale je dobře.

Dnešní cesta je cestou ptačího zpěvu.

Viděla jsem osamělou skálu, tak podobnou lidskému osudu. Vždy jsme v životě osamělí, i když stojíme uprostřed rušného náměstí. Jsme sami od narození až k smrti.  Ostatní kolem nás procházejí a my, cítě své osamění jako rodovou klatbu, hledáme u nich svou úplnost. Nedaří se a ani se nemůže podařit. Pouze z času na čas splýváme s někým, kdo nám dá pocit celistvosti. Ale je to jen přelud a obraz nestálosti. Ty chvíle jsou prchavě krátké a my se posléze znovu vracíme do svých samot nevědouce, že to, za čím se tak urputně pachtíme, máme na dosah ruky. Vždyť jsme se narodili celiství a celistvými zůstáváme, jen na to snadno a rychle zapomínáme s pozorností obrácenou ven. Rodíme se podle Jeho obrazu a neměli bychom mít strach projevit svou dokonalost, která je nám daná od Něho.

Byla jsem na cestě, která vedla do kopce a vypadala, jako cesta do nebe. Byla jednoduchá, přímá a krátká a končila přímo v obloze.  Okolo ní jen suchá tráva z minulého léta. A tak mohou vypadat naše životy, když se nám podaří odstranit uschlou trávu našeho tápání a zbytečných obav.

Ptal se mě, co jsem se už naučila: hm, že je třeba jít, klást nohu před nohu a čerpat sílu z prostoru a bolest odevzdávat Zemi. JEDNODUŠE JÍT DOPŘEDU!

11:20 jsem v Los Arcos, první obydlené místo od albergue, kde jsem nocovala. Ještě, že včera začalo pršet, kdyby ne, určitě bych pokračovala a dojít až sem by byla pořádná fuška a nevím, jestli bych to zvládla.

Procházím krajem větru, kterého je ho plný obzor.  Už nevím, na kterém to bylo úseku, ale dopravní značkou nám bylo přikázáno snížit rychlost na 40 km/hod. Neskutečná úleva po zvolnění tempa!

Nirvána v přímém přenosu = bosá + káva + croissant.  ŹIVOT JE O JEDNODUCHOSTI, JE SLADKÉ CÍTIT, ŽE JSEM. 

„Nauč se svobodně přijímat a dovol věcem i lidem přicházet a odcházet a stejně to dovol i sobě, nepředpokládej, neočekávej. Všem patří svoboda a odpovědnost za sebe“.

13:30 v Sansolu mám znovu kávu + croissant = záchrana a pomoc. Ve zdejším obchůdku, kde mi laskavě nabídli své pohostinství, na mapě špendlíkem vyznačuji Česko-Slovensko, ještě od nás nikdo neoznačil tato krásná místa na mapě. Konečně jsem v něčem a někde první! Znovu jsem se potkala s Angličanem z Maneru. Ptal se mě, jestli jdu až do Vianna a já slyšela Vienna. Nechápala jsem,  

23.04.2014 středa                Otec a jeho čekající  dcera,peru svou špínu.                                           

Po probuzení zjišťuji, že pořádně prší. Jsem úplně klidná.

Jdu zelenou a zarostlou krajinou, jako bych šla zeleným tunelem.  A potkávám dvě veselá stvoření, klisnu s hříbátkem. Jen tak postávali a vyhlíželi  poutníky. Trochu jsem si pokecali, sdělili novinky. Já  pokračuji  v cestě a u  nich mě střídá  další peregrino.

Z dálky vidím město s krásným jménem  Portomarín.  Pro sebe jsem si ho nazvala  město bílých zdí. Je opravdu výjimečné vidět jiné než kamenné domy a ještě tolik najednou!  K městu vede most přes řeku Miňo, která je nekonečně široká a normálně mám závrať, když jdu nad ní. Proti mostu vedou nahoru, k městu schody ukončené malou věžičkou, ale nemám odvahu vytáhnout foťák na prima záběr, protože mám pocit, že by mi mohl spadnout do hluboké vody.  Konečně jsem byla na druhé straně. Jak jinak, žlutá šipka ukazuje po schodech nahoru. Vydala jsem se směrem, který mi byl doporučen. Schody byly strmé a bylo jich hodně. Je to zvláštní pocit, když po hodinách chůze po více méně rovném terénu, mají vaše nohy vykonávat jiné kroky.  Cítíte, jak těžce se překonává ztuhlost z monotónního pohybu.  Připomíná mi to  běžný  život, kterým ztuhneme tak, že realizovat nějakou změnu dá příšernou dřinu  a  grandiózní  odhodlání. 

Náměstí je liduprázdné. Zamýšlím se nad tím, jestli není nějaký svátek a nejsem překvapená, že zdejší katedrála je uzamčena. Obligátní káva mi dává pohodu a uvolnění a snad přináší myšlenky. Při kávě s kávou jsem vždy spokojená,  jsou  to naše chvíle.

Chvíli neprodlužuji  a pokračuji.  Znovu poznávám, jak si s námi hrají „značiči“ chodníku.  Ale zase nemusíte všechno vědět,  aby pro vás zůstala nějaká překvapení, až se vydáte na cestu.

Začíná být teplo a zdá se, že se začínají rojit motýli, zlotřilci  zlomyslní. Víří vzduch a vyvádějí můj ruksak z rovnováhy.

Potkávám zajímavý pár, dvě ženy.  Podle jazyka to vypadá na německy hovořící osoby. Jedna je malá, útlá a hubená a druhá, podstatně mladší,  je její absolutním opakem.  Vysoká skoro jako já,  poněkud při těle, nese ruksak a vypadá to, že za obě dvě. Nejdříve jsem si k nim přisedla u jednoho kamenného stolu a potom jsem je došla  ve chvíli, kdy si vyprávěly o špagetách se sýrem a rajčaty. Vypadá to, že to jediné  je drží na nohách. Kdo ví, jaký je mezi nimi vztah a co je tu přivádí, nu ale to se asi  určitě nedozvím. 

14:14 moje tlapky si vynucují pausu.  Dělám jim  po vůli a usedám do nejbližšího  baru. Mám zase hlad, který tlumí zeleninové boccadilos a sklenka vína. Natáhla jsem  bosé nohy na protější stoličku. Může být na světě něco radostnějšího?  Jak málo člověk potřebuje na své žití,  poznávám všemi smysly a na svou holou kůži. Všechno je v ruksaku a dívaje se na něj si kladu otázku, jaké by to bylo, kdyby mi ho někdo vzal?  Jaké by to bylo?  Jak by to změnilo mé pobývání tu?  Jak?  Jen bych tak poletovala nad kameny a prachem cesty. Později jsem si získanou střídmost uvědomila ještě více. Já, která jsem zatížena na  všelijaké ozdobné serepetičky,  jsem se v obchodě blízko katedrály v Santiagu dívala na krásné věci vyrobené šikovnýma rukama a říkala si: “Na co si to kupovat? Vždyť je to úplně zbytečné.“    

Vedle u stolu sedí zajímavý pár, starý unavený muž a mladá žena, tipuji na otce s dcerou. Ona je mi hned sympatická a podle toho, jak na mne reaguje, myslím, že bychom si měly o čem vyprávět.  On sklání svou hlavu ve spánku a ona trpělivě čeká na to, až bude chtít a bude moci  jít dále.  V jejích očích je něha a porozumění a mnoho, mnoho trpělivosti! Odcházejí o trochu dříve a později je dobíhám. Ten starý, pošetilý  muž mi uhýbá z cesty a ona je  před ním a čeká.  Najednou mě přepadá dojetí.  Mé oči si zase dělají, co chtějí a pláčou. Myslím na tátu a je mi líto, že už nikdy nebudu mít příležitost jít a čekat na něho v tomto časoprostoru. Chybí mi a vždy mi bude chybět.  Když vidím hloubku vztahu mezi nimi, tak chápu a uvědomuji si, že svět není zdaleka tak zlý, jak se nám snaží namluvit. Lidé, dívejte se okolo sebe!   Blízkost zde viděná a prožitá je všude okolo nás, na dosah. Jen se ji musíme naučit hledat a uvědomovat si ji, nebrat ji jako samozřejmost, když se nám jí dostává. A rozdávejte své lidství. Nejdříve si ho musíme přiznat a znovu najít pod všeličím, co jsme za svého života nahromadili, ale potom už neváhejte a dávejte, dávejte své porozumění, svou laskavost, chápavost, jděte lidem vstříc a dostane se vám velkého bohatství a svět se stane lepším místem k bytí.

Sleduji větve eukalyptů tak rozevláté, vzdušné a lehké, jako by byly z jiné doby, z času, kdy bylo více prostoru. Jsou skoro živé, je v nich koketnost, poddávají se větru a hned mu zase unikají ve svém větrném tanci.  

Všude okolo zní angličtina nebo němčina, jsem vůbec ve Španělsku? A až se vrátím, musím napsat dopis asi na ministerstvo kultury do Španělska a poděkovat se za to, jak se o Cestu starají. Vysázené stromy, odpočívadla, čisté alebergue, Cesta je hrdou součástí světového kulturního dědictví.

 

24.04.2014 – čtvrtek                           Poprvé se podepisuji jako Chiara.       

Vydatně a spokojeně spím, přichází ráno ne chladné, ale ledové. Teď mi je jasné, proč Japonci mají s sebou rukavice i já bych je dnes uvítala. Bude snad sněžit?   Před týdnem v horku a suchu jsem vážně zvažovala myšlenku, poslat domů v balíku bundu a pláštěnku, jako věci zbytečně zabírající prostor. Mohla jsem to udělat, to bych se  teď nasmála.

Poprvé vidím mladé eukalypty.  Nejdříve jsem nevěděla, jaké že to jsou stromy vysazené u cesty. Listy se jim leskly a vypadaly známě rozevláté. Později jsem zjistila zajímavou věc.  Eukalypty věkem mění tvar listů, ze srdčitých se stávají čárkovité a mezi námi, jsou to nádherné stromy!!  Štíhlé a vysoké. Kmeny mají zvláštní šedě hnědou barvu, kůra opadává a eukalyptový les poznáte i se zavázanýma očima. Typická vůně je všude. Ano, jak jinak, Hned mne napadá, jet se podívat do Austrálie na ještě větší a rozsáhlejší lesy.

Okolo desáté hodiny je jasné, že mé další kroky budou pod pláštěnkou, kterou vytahuji z ruksaku v baru, v osadě Portos. Svět je v dešti jiný, stejně tak i vzduch. Mám ráda deštná pohlazení. Co mi znepříjemňuje pláštěnkový pobyt je velká kapuce, ale když jsem konečně zapojila svůj „hardwér“, přišla jsem na to, že kapuce se dá stáhnout a zúžit a najednou je to OK. Míjí mě houf  štěbotavých cyklistů. Jsou mokří, nemají pláštěnky a jejich záda jsou poznačena pruhem bláta. Evidentně jsou s tím srozuměni a jejich švitoření zní skoro vesele. Zdravíme se obligátním OLÉ.  Zase dostávám hlad  a vstupuji do pohodového baru.  Teplo a sucho, co si jen můžu více přát? Nic. Dávám dolů pláštěnku, boty i ruksak.   Myslela jsem, že mé tělo začne čerpat ze svých tukových zásob a zbaví se mnohých kil, ale kde by.  Raději chce bezpracně dostat přísun z venku. Ani se mu nedivím. Krmit se starým a možná žluklým tukem není nic moc, taky bych to odmítla: )  a   bocadilos s čerstvou zeleninou má své kouzlo a když ho spláchnete vínkem, malý ráj je na světě. Slovo ráj, používám  často, nepouští do vzduchu nějakou drogu?

Potkávám spolunocležníka z dnešní noci, který si s bolestivým výrazem hněte své končetiny, pro neznalé podotýkám, dolní. Půjčila jsem mu osvědčený krém, který jsem si koupila v Portomaríne. Je celý šťastný, kdo by nebyl, když si udělá dobře.

Myslím si, že všichni, kteří sem přišli, jsou skvělí. Málokde se můžete cítit tak bezpečně jako zde.   Aspoň já jsem bez obav, protože darebák nebo  hlupák se na takovou cestu nevydá.

Od určité chvíle míjím patníky, které označují chybějící kilometry do Santiaga. Minula jsem erotických 69 km.

Prší a prší a prší. Když už jsem si myslela, že není možné další překvapení, přišlo krupobití, holt něco se vždy najdeJ. 

 Všichni se tu sušíme a kuklíme do spacáků. Přišla nějaká žena a zoufale si stěžuje na to, jak ji bolí chodidla.  Nevím, jestli si myslí, že netušíme jaké to je? Asi už vypadáme odpočatě. Ano, je zajímavé, že zhruba po hodině je tělo jakž takž odpočinuté a je schopné dalších činností.  Ne všech a ne na všechny má chuť, ale je funkční a taky dost pošetilé, na to, aby se dopouštělo čehokoliv.  Ale je možné, že ta osoba je na cestě krátce a tak vůbec netuší, že nejen láska,  ale i bolest má své originální projevy, brzy se to dozví. Ne, není to škodolibost, je to pouhopouhé konstatování,  Cítím s ní, já už vím.  Čím mě překvapila?  Z ruksaku vytáhla  fén. Jaké poklady si na zádech ještě nese?  Ale dnes to ještě nebylo všechno.  Asi za půl hodiny po ní, přišly  dva  páry Italů a ti, kromě fénu, kterým si  sušili  nejen vlasy, ale na druhý den ráno i boty, měli  župánky,  muži modré a ženy růžové. Po hygieně se převlékli do civilu a vyrazili do ulic. Jejich ruksaky bych na zádech nechtěla mít, ale snad  mají  věci  z kosmických, odlehčených materiálů.

„Lehce“ jsem přeskákala nad kalužemi do albergue, zahrabala se do spacáku a naplno jsem si pustila vnitřní vytápění. V tichu a teple se uvolnilo nejen moje tělo, ale i  myšlenky. A přišla stará známá  lítost s přítelem smutkem.  Dnes by měla Heluška své 51. Narozeniny, spolužačka a kamarádka ze střední školy. Podzim minulého roku byl jejím posledním. Byla to skvělá ženská s ne jednoduchým životem. Přála bych vám zažít její energii. Celá moje duše je obestřena smutkem, asi bych potřebovala být sama. Trochu mi hrabe, jsem sama celý den i noc. S nikým nemluvím a přece mám pocit, že jsem málo sama, dá se to více? O jedné možnosti bych věděla. Mniši v Tibetu se nechávají  zazdít, třeba i  na několik let, do kobky v horách. Více se už asi nedá, ale to už by i na mě bylo moc.

Přišli noví,  ubytování chtiví.  Kdo ví, odkud přicházejí, ale pravděpodobně z venku, kde prší. Dnešní déšť je nadmíru vytrvalý. 

Mužská energie má své kouzlo a svou podmanivost.  Stejné se dá říci i o ženské energii. Kdyby nás tak příroda stvořila, jako hermafrodity, život by byl jednodušší, ale kdo by to chtěl?  Právě rozpolcenost naší původní bytosti dává životu to správné koření a kdo ví, jestli se tu nemotáme jenom kvůli tomu, abychom se hledali, scházeli a rozcházeli, abychom se ztráceli a nacházeli, toužili a plakali bolestí i štěstím. Když budeme upřímní, tak ty šílené telenovely nám v podstatě ukazují skoro „skutečný“ život“.  Mám na mysli všechny ty roztodivné druhy emocí a vztahů. A potom, jak by vypadala naše kultura bez vášně ať už k ženě, muži či Bohu? Nebylo by nic. Žádné umění, obrazy, sochy, písně, básně, knihy, stavby, nápady.  Kdo ví, jaké je to v jiných světech. Možná k nám UFO chodí právě pro tu vášeň, které je v nás tolik. Možná se tu chodí nabíjet a získávají  inspiraci naší láskou a vírou do svého, na city chudého a vyprahnutého života, kdo ví…  Láska a víra, jsou porovnatelné? Víra – láska – nesmrtelnost? Nesmrtelnost hledá zdroj v lásce a láska bez víry a bez naděje je nemožná.

Kolegyně s fénem si teď suší ruksak. Stálo by za to udělat průzkum, bez čeho si lidé pobyt na Caminu nedokážou představit.  Co bych uvedla já? Knihu i když nečtenou? A potom, kdo je více ujetý? Ten, kdo vleče fén a župan nebo ten, kdo si nabalí pětiset stránkovou učebnici italštiny?  

Na vedlejších postelích spí Francouzky. Byly milé, fotily se a potom se i mě ptaly, jestli se nechci vyfotit na posteli.  PROČ?

30.04.2014 – středa                        Pochybnosti  a jediné vlasy bez bolesti.

Zase prší. Mží mi do vlasů a stírám rosu mimo kolejí.  Moře stále bouřlivé, skotačí.  Obloha splývá s mořem a vše je  zahloubané do sebe.

Cesta je jako vždy, mnohobarevná.  Čekalo mě pár milých setkání.  První asi dvě hodiny potom, co jsem vyrazila na cestu,  proti mně kráčela dívčina trapně svěží a zdálo se, že nechápe, z čeho že jsem taková upachtěná, a to jsem ještě šla s kopce.  Kdyby mě tak viděla, jak supím do kopce, možná by mi vzala ruksak   nebo nade mnou  i zaplakala nebo se hodně smála.  Po zdejších  lesních cestách  jezdí  těžká kolová technika a možná si dokážete představit, jak cesty vypadají. Po dešti není  kousku pevné a suché půdy  pod nohama.  Tu poskočíte doleva, tu doprava a když si  skok špatně  vyměříte, dopadnete třeba i do středu kaluže, to je potěšení!  Délka skoků závisí na dvou proměnných: váze ruksaku a stavu ušlých kilometrů.   

Div divoucí!!!  Přede mnou je autobusová zastávka. Po krátkém spočinutí,  pomalu pokračuji stylem krok sun krok. Není to však  v taktu polky, nikoliv. Byl to rytmus  padesátileté prošedivělé ženy jejíž nohy měly za sebou okolo osmi set kilometrů a celou dobu nesly nejen její tělo,  spacák, ručník, trička, ale i učebnici italštiny pro samouky. Nechápu, že jsem ji někde nezapomněla.   

Čas  ukázal, že   jsem si jen namlouvala, že vypadám unaveně. Ocitla jsem se na rozcestí, kde směrovky ukazovaly: vlevo albergue  100 m a napravo albergue bez udaní vzdálenosti. Odtud asi po osmdesáti metrech jsem viděla dům a před ním nějaké dívky. Řekla jsem si, že to je určitě to druhé albergue. Teď už zvažuji každý jeden krok, každý jeden metr.  Zdvihla jsem hlavu k nebesům a zeptala se domorodce, který mě pozoroval ze svého domu, které  albergue je blíž. Nevím, jestli mi rozuměl, ale velkoryse máchl rukou napravo.   Říkám si, hurá, můj instinkt mi dobře našeptává.  Zrychleným tempem krók sún sún krók jsem se skoro rozběhla.  Překvapení!  Nebylo to albergue.   Říkám si , že to přece už nemůže  být daleko a tak směle (ne že bych byla tak odvážná, ale nebylo  jiné možnosti)  pokračuji v udaném směru. Nebudu vás napínat a trápit líčením další půlhodiny, kterou mi trvalo, než jsem  skutečně našla   to, co jsem hledala.  Jaké velké štěstí HO uvidět!!!  Na to se nedá zapomenout! 

Dnešní cesta do cíle  byla jen na rezervu rezervy.  To byly už jen výpary z mé nádrže vytrvalosti a odhodlanosti. Už jsem nedokázala najít ani pomocné řešení, už nebylo čím odpoutat pozornost, protože ta byla tak uvázaná k bolestem těla, že byla naprosto nehybná.  Mou hlavou jen občas proletěla zvláštní myšlenka na učebnici italštiny….

01.05.2014 – čtvrtek                             Námořníci a tři postele

Noc byla neklidná.   Nohy se ozývaly, chyběl jim pohyb? Trápila je představa, že zítra budou mít pohov? Nebo se toho nemohly dočkat?  Ani jsem se neptala, řekla jsem si, že já jsem šéf a nemusím se jim zpovídat nebo se s nimi radit. Vždyť mohou být rády, že se trochu prošly, ne?

Stojím nad mořem a dívám se směrem, kterým pohlíželo už mnoho lidí.  Kdysi dávno možná se strachem a bázní a také se zvědavostí a touhou, s vášní v srdci, s neklidem v celém těle. Představuji si námořníka, který tu vysoko nad mořem stojí se svou nepřipoutanou duší a zkoumá sílu svého odhodlání a své víry, že tam daleko přece něco musí být a že se vyplatí se tam vypravit i přes možnost či jistotu, že se už nevrátí. A naslouchá hlasu, který ho přesvědčuje „JDI, JE TO TVÁ CESTA“.  Je jistá paralela mezi cestou námořníka a cestou sem, na konec světa. I já jsem šla vstříc tomu známému neznámu.  I já jsem hledala svou cestu a ještě stále hledám a vím, že je to na celý život. Tam k obzoru pohlíželi unavení peregrinos, po cestě za pokladem své duše, po cestě za nadějí, odpuštěním, poznáním.  Ukládali svá znavená těla na skály a u křížů, kde posílali k nebesům své modlitby.  Ano, v těch kamenech  je ukryto mnoho a škoda,  že neslyšíme jejich vyprávění.  Představuji  si, že ve chvílích prázdnoty, kdy vše spí a prohání se tu jen vítr slaný mořskou vůní, si určitě vzájemně vyprávějí příběhy, které si přečetly v lidských srdcích.  Jsou to kameny, ale není jisté, zda sůl, která je na nich,  je   mořská.

Stojím a uvědomuji si vzácnost této chvíle.  Vím, že nemusím být smutná z konce zázraku v mém životě, protože vše přetrvá a zúročí se. Cesta je tu stále a stále mě bude čekat a volat zpět.  Vím, že se ještě vrátím a s radostí. Sedím na skále na konci světa a ohlížím se za sebe a přepadá mne směsice  rozporuplných pocitů. Ta, co se na cestu vydala už není,  je tu jiná. Neměla bych teď slavit narozeniny 1. května? Všichni máme možnost žít neobyčejné životy.   Tím, jak se chováme, jak dáváme a jak přijímáme dary, kterých se nám dostává. Naše výjimečnost nespočívá v dokumentech, které můžeme předložit okolí, ale v tom, jak se chvěje vzduch okolo nás. 

A co vlastně na tom konci světa bylo? Otevřená a volající hladina oceánu, který se takto shora neliší od hladiny moře. To, co  bylo tajemně neznámé, už bylo odhalené, ale to neznamená, že už dálka nevábí. Je tu spousta lidí, autobusy a výpravy a samozřejmě suvenýry a fotografie. A kupodivu uzavřená restaurace.

Sedím u hladiny oceánu.  Je stejná, jako hladina jiné velké vody. Vědomí, že v tomto případě je vody opravdu hodně, přece jen dává chvíli jiný rozměr. Sleduji, jak moře pravidelně dýchá. Znovu jsem ujišťovaná, že vždy a stále je a bude blízko mě, u mě, se mnou a ve mně. Dostavuje se pocit velkého závazku a současně mám pocit až jistotu, jako před Caminem, že  všechno zvládnu. Možná? Ne, určitě. Můj společník a má drahá společnice budou na dosah. Nemám se čeho bát, mám dar síly, rozumu, víry a „štěstí“.   

K večeru jsem se namanula k dražbě  úlovků rybářů ze dne, bylo to zajímavé,  ryb bylo všelijakých druhů.

Byla jsem v muzeu rybářství, kde mě skutečně mrzelo, že neovládám španělštinu. Průvodce tu dělal pravděpodobně bývalý rybář a ten  oduševněle a s velkým nadšením vyprávěl takovým způsobem, že i když jsem nerozuměla ani slovo, postála jsem hodnou chvíli a sledovala vášeň skrývající se za jeho slovy.  

Je 22:00 a zítra  už budu sedět v letadle směřujícím  do Barcelony.

Jsem sama, nikdo se tu dnes neubytoval.   Mám věci rozložené na třech postelích a dokonce jsem i tři postele vystřídala, než jsem našla tu pravou.

Sleduji proti noční obloze milostný tanec racků na komíně. Racci jsou  bez zábran  a  předpokládám, že jich vidělo jen málo očí, protože lidské oči jsou většinou přibité starostmi k zemi a nevzhlížejí nahoru.   To jen, když jsme zamilovaní nebo jsou teplé letní noci, které přivanou vzpomínky dávno zapomenuté. Tehdy pozdvihneme oči k nebesům, abychom se kochali tajemnou a třpytící se krásou noční oblohy.  A na střechy, tam se už asi  kromě kominíků a racků  nedívá  nikdo.

Mám záujem